Štěpán Jinek (*2004) se kromě hry na fagot pokoušel věnovat také klavíru, akordeonu a varhanám; s některými z těchto nástrojů zůstává v intimním kontaktu dodnes. Nejbližší vztah si však udržel s fagotem – jak v rámci vlastní interpretace, tak jako pedagog na ZUŠ Taussigova.

Účinkuje na koncertech a soutěžích, kde se předstíranou snahou o ucházející oděvní vizáž a vybrané chování snaží přebíjet herní deficit vzniklý nedostatečným studiem děl. V případě nešťastného odhalení jeho nedostatků svádí vinu na přílišnou lásku ke kávě nebo potřebu udržovat společenský život v oblíbených restauračních zařízeních.

Realisticky by se dokonce dalo konstatovat, že právě návštěvy kaváren jsou jeho hlavním studijním oborem a nejmilejším prostředím – přirozeně hned po zkušebních kamrlících plných beznaděje, přelámaných fagotových strojků, vybitých baterií z utrápeného metronomu a cárů hrůzou roztrhaných not, v nichž se pomalu rozpíjejí slzy i interpretovy vlasy, postupně vytrhávané při studiu nových kompozic.

Letos – i přes nadměrnou hladinu kofeinu – zcela vyčerpán ukončuje šestý ročník Pražské konzervatoře ve fagotové třídě Ondřeje Roskovce a Tomáše Františe. Ti jej, plni entuziasmu a očekávání věčně střídaného fázemi zklamání, ochotně provedli dosavadním životem umělce, který se nyní poměrně ochvějně vydává vstříc dalšímu pokračování seriálu Utopenec aneb Jak proplouvám vlnami života